Akce - Kalendář

Přihlášení účtem

Akce mohelnických skautů v srpnu 2014

Na začátku měsíce jsme se vydali na výjimečnou výpravu. Podařilo se nám sehnat grant na mezinárodní výměnnou akci a mohli jsme se tedy vydat za našimi slovenskými bratry zpod legendárních Polonin, za skauty z Humenného.

Cestu tam jsme většinou prospali v lehátkovém voze, však jsme z Mohelnice vyjížděli před půlnocí a do Humenného jsme měli dorazit až v půl jedenácté druhého dne.  Bylo horko, to jsme ještě netušili, že léto nám tak trochu dává sbohem. V Košicích vlak stál skoro hodinu, čekal tu na nás další slovenský skaut Oskar, vůdce košické Dvojky a příjemně jsme si porozprávěli.

V Humenném už na nás netrpělivě čekali kluci v čele se svým vůdcem Cichym a odvedli nás do svojí krásné klubovny pod hvězdárnou. Sotva jsme se ubytovali, už jsme se mohli vrhnout na společní hry, které pro nás připravili a také si prohlédnout Humenné. Krásné město, i když docela velké J A těch vodotrysků, co zde mají! Protože kluci byli z cesty trochu propocení, rozhodli se v místních bazénech, rozuměj vodotryscích i vykoupat. Kupodivu to nikomu nevadilo, tak se docela vyřádili.

Druhý den už nás ale zastihl na cestě za dalším naším cílem, dostat se na slovenské Poloniny. Autobusem jsme se dostali do rusínské obce Runiny a odtud, ještě za šíleného horka,  jsme s plně naloženými batohy mířili k vrcholům. Kopce to byli tak prudké, že jsme se nemohli ani trochu naklonit zpět, protože hrozilo překulení a ztráta drahocenných výškových metrů při kutálení dolů. Cestou jsme obdivovali místní poutní místo Tri studničky, kde se prý zjevila Panna Marie, ale po doplnění drahocenné vody už stoupáme výš. Vítr k našim nohám dohnal i bouřku, trochu jsme se lekli a na chvíli zapomněli rady místních, že bouřky od polské strany nejsou nebezpečné. Skutečně se kousek od nás odrazily zpět a s rachocením se vracely do Polska. A my v klidu mohli navléci větrovky, neboť se rapidně změnilo počasí, fouká studený vítr, hlavně že neprší. Vrcholu Ďurkovce jsme dosáhli kolem šesté odpolední.  Stojíme na polonině, tedy na horské louce na pomezí Polska a Slovenska, rozhlížíme se do širých údolí a jsme na sebe moc hrdí. Je zde fakt krásně.  Počasí nás ale dohání k tomu, že musíme najít nějaké závětří, což se na horské louce hledá docela špatně. Nemáme žádné stany, pouze houpací sítě a plachty, tak raději jdeme dál směrem na Jarabí skálu. Cestou nás dostihují první kapky, není to nic hrozného, ale je jasné, že musíme dál. Jarabí skála je krásná vyhlídka, ale trochu nás tlačí čas. Víme, že cca 2km za ní je na polské straně přístřešek, který by nás mohl uchránit před možným nočním deštěm. A po další půlhodině ostré chůze se nám ho daří se soumrakem najít. Sice do něj ze všech směrů táhne, ale má bytelnou střechu. Rozděláváme na místním ohništi oheň, vaříme pozdní večeři a utěsňujeme přístřešek našimi plachtami. Unaveni uléháme na tvrdé lavice či do měkkých houpacích sítí, dle toho, jak je kdo vybaven.

V noci přišla zima bez sněhu. Snažila se nás dostat, ale z teplých spacáků nás nevytáhla. Tak aspoň všude roztahala jinovatku s mlhou, aby nám ukázala, jak bylo dobře, že jsme si našli tento útulek.  Vstáváme do studeného rána a je vidět jen na deset metrů. Po krátké úvaze mírně měníme směr cesty a vracíme se na Jarabí skálu a pak kolem ní dolů k Medové bábě. To je další legenda, kterou si nechceme nechat ujít. Kdysi tu jedna paní s dcerami měla tak velká a dobrá včelstva, že pro med si jezdili perníkáři až z dalekých Pardubic. Před dvěma lety jsme se sem nedostali, dnes jsme to napravili. Sestup do údolí byl ale namáhavější než výstup. To jsme opravdu nečekali. Les připomínal džungli nebo spíš bukový prales se spoustou pramínků. Nádhera. Po čtyřech hodinách jsme u Medové báby. Má zde nádhernou dřevěnou sochu a lesáci z piety udržují jeden větší včelín. Moc se tu zdržet nemůžeme, do Nové Sedlice je to ještě daleko a čas nás tlačí. Jako naschvál vykoukne sluníčko a diví se, že nejsme nahoře. Ale studený vítr nás stále profukuje. Do Nové Sedlice dorážíme minutu před odjezdem posledního autobusu, stačí jen přebrodit potok a jsme na zastávce. Konečně se můžeme posadit a odpočinout si. Ve Snině potkáváme český autobus jedoucí do Plzně, který nás sveze do Humenného. Když se otočíme směrem k Poloninám, vidíme tam blesky křižující oblohu a jsme moc rádi, že jsme to zvládli.

V klubovně krásně vydrhneme sprchový kout a můžeme se parádně vysprchovat. Využíváme nabídky místního pana hvězdáře a jdeme na prohlídku kopule s dalekohledem. Bohužel je zataženo, můžeme jen vidět, že bouřka stále bičuje vrcholy na Poloninách. Ale i tak je beseda s panem hvězdářem skvělá. S kluky to umí, zabaví je, je legrace i vážné poučení. Zůstali jsme skoro dvě hodiny a vůbec jsme nelitovali, děkujeme!

Ve čtvrtek pomáháme slovenským skautům balit věci na jejich tábor, kam v pátek odjíždějí. I nás se krátí doba pobytu. Ještě se naposledy společně projdeme po Humenném, skoukneme památky, odlovíme několik místních geopokladů a šup do spacáků, abychom brzy ráno mohli vyrazit k domovu.

Na nádraží nás slovenští bratři odvezli auty, abychom pošetřili nohy, na nádraží se lučíme a jsme z toho docela smutní. Máme zde opravdu dobré kamarády! A pak už jen velmi dlouhá cesta domů, která se protáhla o dvě hodiny, neboť takové zpoždění náš vlak nabral. Ale rodiče na nás v Zábřehu počkali a všechny nás rozvezli domů. Byla to krásná, i když trochu náročná výprava.

Zbytek srpna už se naši skauti rozprchli po svých příbuzných, naši roveři si vyzkoušeli vlastní velkou výpravu po rumunských horách, na konci srpna jsme se ale sešli na Mohelnickém dostavníku, abychom zde střežili bránu pro kapely a postavili táborový oheň pro sobotní večer.